sociofobie a já

22. dubna 2016 v 20:06 | Černý Anděl |  minulost, přítomnost

Aneb live is evil!

pocity: horko, špatné dýchání, nevolnost, strach, nejistota, obavy, nervozita

(řekněte mi někdo, že tu skupinu naprosto zbožňujete, stejně tak, jako já)

S nakažlivým úsměvem nastupuje do autobusu plného lidí k prasknutí, trochu zakopne, ale nevypadá vůbec nervózně. Autobus najede do díry, narazí na muže v obleku, vřele se mu omluví a v pozornosti cestujících se necítí trapně. Vystoupí z autobusu a při nákupu jízdenek v metru se jí rozsypou peníze a s klidem je sbírá, i přes všechno obecenstvo. Nastoupí do přeplněného metra, stoupne si ke dveřím, strčí sluchátka do uší, všem ukáže svůj krásný dekolt a nějaké ty špíčky navíc jí nevadí. Pro výstup sympaticky požádá, aby šli stranou, a s úsměvem odchází z jednoho davu do druhého.


Takhle to vypadá ve většině případů a dala bych nevím co, abych se takhle mohla cítit také. Není vůbec jednoduché vystupovat ve společnosti sebevědomě, aby vás lidé neměli za naprostého cvoka.

Zařídím si to tak, abych jela s poloprázdným autobusem, klidně pojedu o hodinu později, hlavně, když mě uvidí co nejméně lidí nastupovat. S podivným úsměvem zaplatím cestu, sednu si co nejvíce dozadu, abych při výstupu nemusela vidět ničí tvář pozorující mou osobnost, a modlím se, ať nevystupuju jediná, protože řidiči zastavují tak, že sebou házíte ze strany na stranu a nechci, aby celý autobus viděl, jak jsem se právě bouchla do hlavy. O to horší by bylo, kdybych spadla na někoho! Cítila bych se tak trapně, tak sklíčeně a měla pocit, že každou chvilku začtu zvracet. Jízdenku do metra kupuju zásadně přes SMSku, při chůzi hledím do země a neohlížím se. Jediné, co v metru vytáhnu je kniha, protože nevidím ničí upřený pohled a cítím se víc v klidu. V metru si nesedám, raději si stoupnu ke dveřím, kde mě moc lidí neuvidí a při výstupu se většinou držím za zadkem těm, kteří proráží cestu k východu, protože jenom při představě, že bych musela promluvit, se mi dělá špatně. Na eskalátorech koukám na reklamy, jenom abych nemusela vidět obličeje lidí jedoucích v protisměru. A tak strašně se mi uleví, když vstoupím na čerstvý vzduch, kde nemá nikdo čas sledovat tu divnou holku, která právě vyšla z metra a vypadá, že se každou chvíli zhroutí.

Dennodenně se cítím sklíčeně, nejistě i nepříjemně. Stydím se říct i dobrý den, abych to náhodou nezkomolila a neměli mě za neschopnou. Mám radši, když jsem ve společnosti s kamarádkou, protože vím, že v případě nouze mi pomůže. Kde jsou lidé, tam se cítím spoutaná, nesvá, tak lehce zničitelná, deprimovaná a přeju si být sama.

Tato fobie je velice omezující a ti, jenž touto fobií také trpí, ví, že řeči "trochu sebevědomí, nemáte se čeho bát atd." jsou nesnesitelné. Sebevědomí člověk nezíská ze dne na den a strach nejde omezit.

A takových situací, kdy bych nejradši existovala jenom já, je spousta.

Deadly, what is more deadly a gun or a thought? a gun gives you the opportunity but a thought pulls the trigger
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mynakedsoul mynakedsoul | Web | 24. dubna 2016 v 18:34 | Reagovat

Vím že teď ti to asi moc nepomůže, ale přejde to :) taky jsem měla sociální fobii, roky jsem tím trpěla, ale pak se něco zlomilo, když jsem změnila prostředí, školu a pročistila si přátele, najednou to šlo, mluvit na cizí lidi,objednat si pizzu nebo zaplatit v obchodě už pro mně nebyla nemyslitelná věc ale něco normálního, a věřím, že ty, to taky zvládneš.. jednou :)

2 Victoria Renkse Victoria Renkse | Web | 25. dubna 2016 v 15:14 | Reagovat

Překrásný blog

3 E. E. | Web | 25. dubna 2016 v 19:10 | Reagovat

Cítím se naprosto stejně, já se bojím jít i ráno do třídy, aby někdo něco zase... je to složité a čekám, zda se toho pocitu zbavím.

4 Resi Resi | Web | 26. dubna 2016 v 8:35 | Reagovat

S tímhle mám své zkušenosti. Také jsem se cítila ßpatně mezi lidmi. Bála jsem se něco říct, že se miblidi vysmějí nebo mě pomluví. Vyhýbala jsem se pohledům lidí. Nejradši jsem chilodila do přírody, kde nikdo nebyl. Je to i tím, v jaké jsi společnosti ve škole je to většinou problém, že třeba na tebe holky koukají divně. Ale přešlo to. Když jsem šla do práce, našla si přítele, vše bylo jinak. Věděla jsem, že mě ti lidé berou a najednou mi začalo být jedno, co si o mě myslí cizí lidé.
Nejlepší je říct si ať si myslí, co chtějí, já neznám je a ani oni mě.
Moc ti přeji, abys to sebevědomí získala. Nejde to sice ze dne na den, ale jde to. Vím, jak je toto nepříjemný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama